Psaní patří mezi tři základní dovednosti, které by měl každý prvňáček do konce školního roku na odpovídající úrovni zvládnout. Zpočátku si děti nejprve uvolňují ruku pomocí různých cvičení doprovázených říkadly a básničkami. Následně pak, jak se seznamují s písmenky, přechází k nácviku psaní těchto písmen. Někdo se učí psát klasickým vázaným písmem, jiný zase nevázaným. Záleží na škole, jakou metodu nácviku psaní nabízí, a také na rodičích, kteří rozhodují, co je pro jejich dítě nejlepší a tudíž, kterou metodou se jejich dítě bude učit psát. Nicméně naučit se psát prostě musí všichni a časem si stejně každý vytvoří svůj vlastní styl – rukopis. K tomu ale mají zatím prvňáčci daleko, protože se psát teprve učí.

            Koncem června většinou děti umí napsat všechny tvary písmen, která spojují do slabik, slov i vět. Psaní by však děti měly trénovat nejen ve škole, ale i doma, protože je potřeba, aby si takzvaně vypsaly ruku, což znamená, že budou psát rychle, úhledně, bez dlouhého přemýšlení, jak které písmenko vypadá a jak ho připojit k dalším, a hlavně bez chyb. Samozřejmě nemůžeme po prvňáčkovi chtít, aby znalo veškerá pravidla pravopisu. Na to mají děti zatím dost času. Nicméně jsou určité věci, které po nich chtít můžeme a které natrénujeme psaním opisů, přepisů a diktátů. A co že to je?

  • OPIS

            Cílem je, aby dítě napsalo text tak, jak je v předloze, která je napsaná psacím písmem. Opis předpokládá zrakové vnímání textu, vštípení si předlohy do paměti a její grafické napodobení. Při opisu je zapojena motorika, grafická paměť a prostorová orientace. Dítě zkrátka dostane text (mohou to být různé tvary, samostatná písmena, ale i slabiky, slova nebo celé věty), který má opsat. Ne pro všechny děti je ale opis snadný. Často se setkávám s tím, že v něm nadělají víc chyb než u diktátu. Kromě sluchu je totiž potřeba zapojit i zrak a schopnost správně se orientovat v prostoru, což může být (a pro někoho opravdu je) dosti náročné. Proto je velice důležité, kromě vlastního nácviku psaní písmen a jejich spojování do slabik a slov, aby dítě hned od začátku opis trénovalo.

            Začíná se opisováním písmen, u kterých musí dítě dávat pozor na tvar (velké, malé, tiskací, psací), ale i na délku u samohlásek (krátká, dlouhá) a na znaky nad jednotlivými písmeny (čárky, háčky, tečky). Problémem ani tak nebývá to, že děti špatně písmeno přečtou a napíší jiné, ale to, že zapomínají právě na diakritiku. Proto je také velice důležité, abychom děti naučili, že si mají pořádně zkontrolovat, co vlastně napsaly. Dobré je, když si ukazováčkem jedné ruky ukazují písmenko v předloze a ukazováčkem druhé ruky písmenko, které napsaly. Jen tak mohou odhalit případnou chybu. Důležitá je důslednost. A nemyslím tím, abychom byli důslední pouze my rodiče, ale hlavně, abychom učili důsledné kontrole naše potomky.

            Ve své praxi se často setkávám s tím, že děti si po sobě napsaný text poctivě nepřečtou a nezkontrolují. Myslí si totiž, že je to ztráta času. Hned po dopsání text pouze přeletí očima, odevzdávají mi sešit s tím, že to určitě mají dobře a následně se hrozně diví, kde se tam vzaly chyby. Proto se snažím žákům neustále opakovat a vštěpovat, že si musí text po sobě několikrát přečíst (opravdu přečíst), než mi ho odevzdají. A stejně je tomu i při psaní jakéhokoli jiného textu. Děti prostě musí být vedeny k pečlivosti, trpělivosti a důslednosti.

A to nejen při nácviku psaní, ale vlastně ve všem, co dělají.

  • PŘEPIS

            Cílem je, aby dítě přepsalo (převedlo) text, který je napsán tiskacím písmem, do psacího písma. Kromě zrakového vnímání hlásek a jejich pořadí si musí dítě vybavit také příslušný psací tvar daného písmenka, který odpovídá viděnému tiskacímu. Důležité je, aby si dítě text předlohy nejprve přečetlo a uvědomilo si, o čem předloha je (pokud samozřejmě nejde o přepis samostatných písmen, slabik nebo slov). Po přečtení pak dítě začne text po celých slovech postupně přepisovat. Důležité opět je, aby si děti po sobě text pečlivě zkontrolovaly (písmenko po písmenku – ukazují si prstíky stejně jako u opisu) a odhalily tak případné chyby.

            Problém je, když dítě bezmyšlenkovitě napodobuje písmena a přepisuje text po písmenech nebo slabikách (pokud se tedy nejedná o přepis písmen nebo slabik). Aby dítě dokázalo slova a věty správně přepsat, musí vědět, co a o čem píše. Často takto postupují a chybují děti, které mají nedostatky ve zrakové percepci a soustředění (děti s SPU a LMD). V takovém případě je ale potřeba se obrátit na odborníky, kteří dítě vyšetří a řeknou, kde je problém. Nicméně děti, které nemají žádný problém a často chybují, bohužel chybují z nepozornosti a díky nedůsledné kontrole napsaného. Proto je nutné, abychom je k tomu vedli.

  • DIKTÁT

            Cílem je převést do grafické podoby to, co slyším. Jak už jsem psala výše, pro někoho je to snadnější než opis či přepis. Nicméně, u většiny lidí jsou diktáty zkrátka málo oblíbené.

            Při diktátu musí dítě nejprve pozorně vnímat hlas toho, kdo diktuje. Následně se snaží zapamatovat si, co učitel (nebo někdo jiný, kdo diktuje) říká. Nakonec musí slyšené správně napsat. To znamená, že dítě postupně analyzuje slova na slabiky či hlásky (samozřejmě přiměřeně své vyspělosti), vybavuje si spojení hláska – písmeno, píše správná písmena (zaměřuje se nejen na jejich tvar, ale i na správné pořadí a umístění v prostoru), která spojuje do slabik a slov.

            Pokud ale dítěti uniká smysl slyšeného, nemůže nikdy slova správně rozložit a napsat. Proto je důležité nejprve psát diktáty na jednotlivá písmena ve všech tvarech (tiskací, psací, velká, malá). Po zvládnutí diktátů na písmena je možné psát diktáty na slabiky, poté na jednoduchá slova, která budeme postupně ztěžovat, až nakonec děti zvládnou napsat diktát na celé věty. K tomu už je ale zapotřebí, aby dítě vědělo, že věta začíná velkým písmenem a končí tečkou, otazníkem nebo vykřičníkem. Vězte ale, že není kam spěchat.

            Mějte na paměti, že diktáty vycházejí z dokonalé analýzy a syntézy slov (tzn. ze schopnosti slovo rozložit na jednotlivé hlásky a opět jej složit dohromady).  Děti si zkrátka slova musí umět vyhláskovat. Tuto dovednost můžete procvičovat ještě před nástupem do školy. A pokud nácvik hláskování (rozkládání slov na hlásky a opětovné skládání slov z hlásek) pojmete jako hru na mimozemšťany, kdy s dítětem mluvíte jakoby tajnou řečí, uvidíte, že to bude vaše dítě bavit a bude chtít hrát hru pořád dokola.

            Veďte také děti k tomu, že je důležité u psaní diktátů přemýšlet. Jakmile si dítě zvykne psát bez přemýšlení a následně škrtat, zlozvyk si zafixuje a diktát se pro něj stane nepřekonatelnou překážkou. Nehledě na to, že bychom děti měli vést také k úpravě psaného a ne k tomu, aby byly stránky v sešitě plné škrtanců a čmáranců. Z toho důvodu mám mnohem raději, když děti chybu vyzmizíkují a následně napíší správně korektorem. Přece jen to vypadá lépe.  

Pár rad a námětů na závěr:

  • U diktování mluvte nahlas, pomalu a hlavně srozumitelně. Až budete mít jistotu, že vaše dítě nastavené tempo bezpečně zvládá (což znamená, že u psaní stíhá i přemýšlet nad pravopisnými jevy), můžete pomalu začít zrychlovat.

  • Při diktování vět nechte dítě spočítat jednotlivá slova. Malé děti většinou ještě bezpečně nedokážou rozlišit hranice mezi slovy a jsou schopny spojit všechna slova do jednoho (problém bývá hlavně u předložek a kratších slov).

  • Natahujte dlouhé samohlásky, aby si dítě uvědomilo, že má nad nimi napsat čárku. Nebojte se přehánět, děti to minimálně zpočátku potřebují.

  • Na začátku diktátu dítěti řekněte, na co je diktát zaměřen (na co si má dávat pozor, co si má zdůvodňovat) a upozorněte ho dopředu na všechny gramatické jevy, které se zatím neučilo.

  • Nebojte se ptát dítěte neustále dokola - jakým písmenem začíná věta, čím končí věta atd. a upozorňujte hned na interpunkci – háčky, čárky, tečky, dvojtečky, uvozovky atd.

  • Po diktování nechte dítě celý diktát zkontrolovat a trvejte na hlasitém pomalém čtení a ukazování si prstem. Pokud si dítě nevšimne chyby hned, nechte ho diktát zkontrolovat znovu. Pokud ani to nepomůže, pomozte mu vy a rovnou si vysvětlete daný pravopisný jev, aby se dítě mohlo chybě příště vyhnout.

  • Hrajte diktátové hry. Např. běhací diktát (na zemi nebo různě po bytě či zahradě rozházejte očíslované lístečky s textem, který má dítě za úkol napsat), tryskodiktát (Rychle diktujte slova a vysvětlete dítěti, že nejde ani tak o pravopisné chyby jako o procvičení rychlého psaní. Nakonec si ale pravopisné chyby společně opravte a odůvodněte správný pravopis.), výměna rolí (diktuje dítě a vy píšete, což je velice oblíbené. Dítě musí vámi napsaný diktát opravit, což ho nesmírně baví, hlavně tehdy, když tam těch chyb máte hodně a ono vám může dát pětku.).

  • Buďte trpěliví a dejte dítěti čas, aby se vše v klidu naučilo a procvičilo.

Nikdo učený totiž z nebe nespadl.